Zimní válka ve Finsku:

Poté, co po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo Finsko sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30.listopadu 1939 napadeno Rudou armádou. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 12.března 1940 podepsána mírová smlouva. Finsko se zavazuje ke splnění následujících podmínek: Sovětskému svazu odstoupí území Karélie s městem Wiborg a finskou část Rybářského poloostrova, pronajme Sovětskému svazu svůj opevněný přístav Hangö a uzná sovětská tranzitní práva přes oblast Petsama do Norska.
V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se pokusili dobýt zpět ztracená území. I když byli Finové spojenci Německa zachránili si svoje židovské spoluobčany před holokaustem. O židovské otázce se finská vláda odmítla s Němci vůbec bavit.
Za příčiny sovětského neúspěchu v zimní válce lze považovat nedostatek zkušených vojenských velitelů, vyvolaný stalinskou čistkou, nedostatečnou taktickou přípravu, slabou úroveň nižších vojenských velitelů a nedostatečné vybavení rudoarmějců pro vedení boje v náročných zimních podmínkách a v lesnatém terénu.
Finští vojáci naproti tomu dakázali, že jsou rozenými individuálními bojovníky, kteří se umějí dokonale přizpůsobit klimatickým a terénním podmínkám. Finské jednotky, tvořené téměř výlučně ze záložníků, byly výborně připravení především na souboje v lesích, lokální střetnutí a boj v zimních podmínkách.
Rudé armádě se podařilo dosáhnout rozhodujícího zvratu na bojišti až tehdy, když své jednotky vybavila těžkými tanky a velkorážovými děly. S výkonnými zbraněmi potom dosáhla prolomení. Vedení Rudé armády si nakonec dokázalo odnést poučení z válečného střetnutí se státem s 50 krát menší populac, který Sovětům v zimní válce uštědřila i řadu trpkých porážek.

                     Finská pěchota v severním Finsku v lednu 1940

Maršál Karl von Mannerheim stál v čele finského odhodlaného odporu proti sovětskému útoku

Raatská cesta po bitvě představuje největší finské vítězství v zimní válce a jednu z nejdrtivějších porážek v historii Rudé armády.

Operace "WESERÜBUNG": je kódové jméno pro přepadení Norska a Dánska hitlerovským Německem

Kvůli zajištění dodávek železné rudy podniká Hitler operaci, která je v rozporu se všemi pravidly válečného umění.

6.ledna 1940 britské ministerstvo zahraničí vyrozumí norské vyslanectví v Londýně, že hodlá zakročit proti německým dopravním lodím plujícím v norských pobřežních vodách. K tomuto kroku Spojence nutí rozsah německého dovozu železné rudy ze Švédska. Již v roce 1939 Německo dovezlo 22 milionů tun železné rudy, nejduležitější suroviny zbrojního průmyslu. 16.ledna se Spojenci začínají připravovat na vylodění ve Skandinávii. Jejich operace má umožnit podporu finským jednotkám a současně přerušit zásobování Německa  železnou rudou. Již v prosinci 1939 varoval norský fašista Vidkun Quisling německou vládu před důsledky britsko-norské spolupráce.
Hitler hodlá z vojensko-strategických důvodů obsadit dánské a norské strategické prostory, a tím zajistit dodávky železné rudy do Německa.
Právě ve chvíli, kdy invaze začíná, není situace německých sil na norské půdě příliš stabilní. Němci zdaleka nemají pod svojí kontrolou všechny pobřežní pevnosti a letiště. Je však jisté, že pokud by Spojenci obsadili letiště ve Stavangeru, které při tomto tažení hraje rozhodující roli, způsobili by tím Němcům velké problémy. Vylodění spojených jednotek se opozdí o téměř čtyři týdny. Od samého počátku podceňuje britská admiralita zprávy britských tajných služeb, které získávají informace o německých přípravách na invazi v Norsku.
Do večera 9.dubna , necelých 48 hodin po začátku operace "WESERÜBUNG", Němci ovládají nejduležitější norské přístavy - Kristiansand, Stavenger, Bergen, Trondheim a Narvik. Německá výsadková vojska podporována letectvem zaútočila na Dánsko a Norsko. Zatímco Dánsko bez boje kapitulovalo během 24 hodin, Norové se postavili na odpor.
Britové evakuovali své jednotky z Norska 8.června a Norsko samo kapitulovalo dva dny poté. Je nepochybné, že Hitler byl k této akci dohnán a že za ni krutě zaplatil - německé hladinové loďstvo utrpělo strašlivé ztráty.
Přes strategickou porážku si Velká Británie může připsat k dobru významné posílení své obchodní flotily. Britové z Norska přebírají celkem 1024 lodí, téměř 90 procent norské obchodní flotily. Patří k nim 200 moderních tankerů, které mohou zajistit dodávku kolem 40 procent potřeby pohonných hmot spojeneckých leteckých sil na Britských ostrovech.
Také pro Německo má obsazení Norska hospodářský přínos: nyní plně kontroluje největšího evropského dodavatele železné rudy, k dispozici má rozsáhlé zásoby dřeva za skandinávských lesů a Velkou Británii zbavilo možnosti tyto suroviny dovážet.
Okupace Dánska a Norska vedla k naprosté izolaci Švédska a Finska od západních Spojenců. Zatímco pro Švédsko to pouze znamenalo, že bude muset učinit určité ústupky Němcům, pro Finsko představovala vzniklá situace mnohem bezprostřednější hrozbu. Za nové situace bylo totiž odříznuto od vojenských dodávek z Británie a Francie a ztracena byla i možnost, že by mu tyto státy v budoucnu mohly poslat na pomoc vojenské jednotky. Jelokož SSSR i nadále představoval pro tuto zemi smrtelnou hrozbu a stupňoval napětí, mělo Finsko jen dvě možnosti: buďto mohli čelit SSSR samo, nebo se spojit s Německem. Jelikož první možnost byla shledána zcela nerealistickou, nezbyla mu nakonec než druhá možnost.

                                                                                                                                  Německé síly se vyloďují u břehu Norska

Erich Raeder, původce operace Weserubüng

Německé tanky v Dánsku
 

Tažení v západní Evropě:

10.5.1940 - útok na Nizozemí, Lucembursko a Belgii (Benelux) - hlavní plán bylo získat Francii.
Boje na západní frontě mají zpočátku charakter takzvané "podivné války", která skončila až s vypuknutím bitvy o Francii. Svoje jméno získala podivná válka podle vojenské pasivity Francie a Spojeného království na evropském válčišti.

První fáze FALL GELB:

operační plány pro "Fall Gelb" předpokládají vedení německé ofenzivy od Severního moře až po jižní hranici Lucemburska. Bez vyhlášení války mají být do bojů vtaženy i neutrální státy - Belgie, Nizozemsko a Lucembursko.  Operačním plánům odpovídá organizační členění německých pozemních sil na tři skupiny armád a jejich bojové určení. Na severu skupina B je řízena generálplukovníkem Von Bockem. Úkolem jednotek generálplukovníka Bocka je prolomit belgické a nizozemské obranné linie, obsadit Nizozemsko a Belgii a poté izolovat spojenecké útvary na severu a omezit jejich akceschopnost. Považuje se totiž za jisté, že Spojenci přijdou Belgii na pomoc.
Skupině armád A operující na středním úseku fronty, je svěřeno splnění nejduležitějšího úkolu tohoto polního tažení. Skupina armád A po prolomení linie belgických pohraničních opevnění, se zajištěním bočních pozic, postupovat ve směru Lutych až k řece Maase a nakonec obsadit kraj v okolí Dinantu.
16.armáda, která rovněž patří ke skupině armád A má zajišťovat operace skupiny od jihu, podél Západního valu u jižní hranice Lucemburska až ke Švýcarsku. Skupina armád C primárním úkolem této skupiny je vázat co nejvíce nepřátelských sil.
10.května s "bleskovou válkou", kterou vedou Němci se svými pozemními jednotkami, podporovanými tanky a letadly, spojenečtí stratégové ve svých plánech napočítají. Poté co Němci vstoupí na území Nizozemska a Belgie, chtějí Spojenci pomoci nejdříve Belgii. Rychlost, s jakou Němci v Nizozemsku dosáhli rozhodujících bojových úspěchů, vyplývá z několika faktorů. Na rozdíl od nizozemského námořnictva se staletými bojovými zkušenostmi nemá nizozemská pozemní armáda prakticky žádné zkušenosti s vedením války. Základními organizačními jednotkami armády jsou miliční útvary, z každého ročníku odvedenců jen část obdrží několikaměsíční výcvik. Bojové síly dostávaly v důsledku nepříznivé finanční situace státu nedostatečnou výzbroj. Nizozemci neměli žádné tanky, ve výzbroji jejich jednotek jsou jen malé počty protitankových zbraní. Nedostatek zbraní a vycvičených záložních vojáků měly za následek, že ani mobilizace vojenskou situaci země nijak významně nezměnila.
Belgická pěchota je v porovnání s nizozemskou podstatně silnějším soupeřem. Z důvodů zásadně neutrální politiky jsou belgické jednotky zpravidla připravovány pouze na obranu země.
Belgický ústup se zle podepisuje na morálce vojáků, kteří jsou vyčerpaní a ztrácejí důvěru ve vlastní zbraně. Situace belgičanů do jisté míry zlepší nasazení dělostřelectva, které mohutnou palbou na některých místech zbrzdí německý postup.
Ve čtvrtek 16.května 1940 prolomí jednotky německé skupiny B linii u Dylle v západní Belgii. V pátek 17.května Němci bez boje obsazují Brusel, který je vyhlášen otevřeným městem. Proti vůli svých ministrů podepisuje belgický král Leopold III.kapitulaci své armády a směřuje do německého zajetí. Ve stejný den, 28.května 1940, uprchne belgický vládní kabinet do Londýna, kde začíná fungovat jako belgická exilová vláda, pokračující ve válce po boku Velké Británie.
14.května těžké bombardování Rotterdamu. Kapitulace nizozemské armády.
Druhá fáze "FALL ROT":

"Bitva o Francii", druhá fáze západního tažení začíná ve středu 5.června 1940.
v pátek 14.června dochází bez boje k obsazení francouzkého hlavního města.
16-17.června: Francouzi nabízejí příměří
22.června: podepsání německo-francouzké dohody o příměří. Nejduležitější body dohody jsou obsazení Francie ( tím do rukou Němců dostává celé francouzké pobřeží průlivu La Manche a Atlantského oceánu ). Neobsazená část Francie může disponovat malou armádou s nejvýše 100 000 muži.
Obsazením francouzkého pobřeží, především důležitých přístavů, se podstatně mění strategická pozice Německa v námořní válce. Německé ponorky nyní mohou do akcí vyplouvat přímo z atlantických přístavů.
46.dní po zahájení války v západní Evropě, v úterý 25.června 1940 ve Francii utichají zbraně. Vrchní velitelství wehrmachtu v úterý 2.června zveřejňuje svoji souhrnou zprávu o polním tažení ve Francii, jehož závěrečná slova znějí: "Po tomto největším vítězství v německých dějinách nad nepřítelem, považovaným za nejsilnějšího protivníka velkoněmecké říše, po tomto vítězství, které bylo vybojováno obratností a udatností, již neexistují žádní Spojenci. Zbývá již jen jediný nepřítel: ANGLIE".

Italský útok na Francii:

Vzhledem k tomu, že Itálie měla spojenecké závazky s Třetí říši, dalo by se čekat, že Itálie vstoupí do války společně s Německem. Mussolini nevstoupil do války s Francií hlavně kvůli tomu, že se obával porážky. Hitler si během bitvy o Francii našel čas a dopisoval si s Mussolinim. Informoval ho o německých triumfech a přesvědčoval ho, aby vstoupil do války. Německým generálům bylo vcelku jedno, jestli se Itálie zapojí do války. Mussolini nakonec svolil, že zaútočí na Francii 5. června. Nakonec toto datum změnil na 10. června. Italským armádám se však nevedlo vůbec dobře. I když byla Francie na pokraji porážky, stále bojovali její vojáci s odvahou a neumdlévajícím hrdinstvím. Hitler pozval Mussoliniho 18. června do Mnichova, aby s ním prodiskutoval podmínky kapitulace Francie. V té chvíli bojovaly italské a francouzské armády celý týden. Italové měli k dispozici 30 divizí oproti francouzským 6 divizím. I tak neměli Italové skoro žádné územní zisky. V té chvíli se ukázalo, jak je na tom italská vojenská síla. Mussolini se neustále vychloubal silou italských armád a teď předvedl celému světu, jaká to byla prázdná slova. Hitler měl v Mnichově možnost Mussoliniho znemožnit, z čehož měl italský diktátor strach. Führer ale byl v dobré náladě a nehodlal Mussoliniho nijakým způsobem dostat do rozpaků. Mussolini doufal, že se mu podaří získat některá francouzská města a území. Požadoval údolí řeky Rhony včetně města Toulon a Marseilles a odzbrojení Korsiky, Tuniska a Džibuti. Všechny tyto požadavky Hitler okamžitě smetl ze stolu. Nehodlal se dělit o slávu s někým, kdo se k němu připojil na poslední chvíli. Duce byl zklamán a pln hořkosti se vracel zpátky do Itálie. Italská intervence skončila neslavně a znamenala velké ponížení Itálie.

             
                   vítězný pochod nacistů v Paříži                                                                 rozbombardovaný Rotterdam                                                  
 

                                                                                                       Zástupci Francie a Německa podepisují kapitulační smlouvu

Bitva o Velkou Británii:

Mýtus o neporazitelnosti německé válečné mašinerie utrpí první trhlinu.

Ve středu 10.července dojde k mohutným útokům německé 2.letecké flotily a 3.letecké flotily na vojenské cíle na jihu Anglie. Tím je zahájena "bitva o Anglii". Německému velení jde při leteckých akcích proti Velké Británii především o to, aby byla do boje zatažena britská stíhací letadla. Další německé letecké útoky jsou určeny britským konvojům plujícím průlivem La Manche.
Bitva o Británii představuje střetnutí mezi německou Luftwaffe a britskou Royal Air Force (RAF). Jednalo se o první významné střetnutí v dějinách válek vybojované výhradně prostřednictvím leteckých sil.
Poté co je poražena Francie, zůstává Velká Británie v boji proti mocnostem Osy zpočátku osamocena.
Teprve po začátku bojových akcí se německé velení dozvídá, že Britové disponují moderní radarovou technikou, která jim umožňuje soustředit své letecké síly na určených místech a z pozemních stanovišť řídit britské letecké stíhací útvary zajišťující protivzdušnou obranu země ze vzduchu.
První fází "letecké bitvy o Anglii" mělo být letecké bombardování, tak aby nemohlo letectvo klást žádný odpor proti vyloďujícím se vojákům. První fáze končí po deseti dnech útoky německých bombardovacích útvarů na britská letiště Kenley a Tangmere a dále na Croydon, West Malling, Menston a Biggin Hill. Luftwaffe ten den přichází o 71 strojů, Britové ztrácejí jen 27 stíhaček.
V pondělí 19.srpna začíná druhá fáze "letecké bitvy o Anglii". Cílem německých útoků se stávají letiště a letecké továrny na jihu Anglie. Navzdory novému radarovému systému, které umožňuje soustředit nasazení stíhacích letadel, nedokáže britské letectvo zabránit tomu, aby německé bomby zničily mnohá letiště, naváděcí stanice stíhacích útvarů a střediska pro shromažďování informací.
V noci z 5. na 6. září vzlétá 68 letadel německé bojové eskadry k prvnímu teroristickému náletu na britská města. Většina z celkem asi 60 tun bomb míří především na přístavní doky. Tímto prvním německým nočním úderem začíná nová fáze "letecké bitvy o Anglii". Strategická bombardovací válka proti britskému leteckému průmyslu. Toto bombardování je začátkem třetí fáze, která trvá do 5.října 1940. Již první den jsou sestřelena 103 z 250 německých letadel, která vzlétají k útokům proti cílům na britské půdě. Brzy si musí německé velení připustit, že ztráty takového rozsahu není schopné dlouhodobě vyrovnávat.
Neděle 15.září 1940 je pro Brity dnem letecké bitvy o Anglii. V tento den proběhnou dva mohutné německé letecké údery na Londýn, které představují vyvrcholení letecké války nad Britskými ostrovy. Ten den britské velení bojových operací povolává do boje všechny bojeschopné jednotky. Britové sestřelí 56 německých bombardérů, téměř čtvrtinu všech strojů, které Němci nad Londýn vyslali. Britské letectvo naproti tomu přichází jen o 26 stíkaček. Vzhledem k vysokým ztrátám se německé velení letectva pro příště zříká velkých denních útoků a své bojové eskadry vysílá pouze k nočnímu bombardování. Tím začína čtvrtá fáze, trvající až do 31.října 1940.
Ve čtvrtek 31.října končí letecká bitva o Anglii porážkou německého letectva. Německé nálety, trvající až do konce října 1940, způsobí smrt 15 000 britských občanů a 21 000 jich zraní. Jen na Londýn Němci uskuteční v říjnu 1940 celkem 333 náletů, při nichž na město svrhnou 7 160 trhavých a 4 735 zápalných bomb. V letecké bitvě o Anglii Němci ztrácejí 1 733 letadel. 1 437 jich sestřelí britské stíhačky, 296 si jich na své konto připisuje pozemní protivzdušná obrana. Německo v letecké bitvě o Anglii utrpí těžkou porážku. Velká Británie se stává důležitým strategickým faktorem v západní Evropě.
Série 57 nočních útoků na britské hlavní město končí 3. listopadu 1940.
 

Winston Churchill v Conventry po bombardování                                    následky bombardování Londýna

 

Pozorovatel hlídá nebe nad Londýnem

 

Štítky

Nebyly nalezeny žádné štítky.